Novinky

  • 25.03.2019 Neutral Za polárním kruhem se testuje neobvyklý prototyp - Dacia Duster s elektrickým pohonem.

  • 22.03.2019 Neutral Bugatti plánuje luxusní limuzínu s legendárním jménem Royale a elektrickým pohonem.

  • 21.03.2019 Good Automobilky Toyota a Suzuki se dohodly na prohloubení spolupráce týkající se i Evropy.

Facebook Instagram

Na výstavu se hodí tak jeden snímek z tisíce

Na výstavu se hodí tak jeden snímek z tisíce

MgA. Jiří Křenek, fotograf (nejen) formule 1

Už více než dvě desítky let je neodmyslitelnou součástí padoku formule 1. MgA. Jiří Křenek se z kluka, který si v touze po atraktivním snímku naivně lehal do únikové zóny, vypracoval v jednoho z nejrespektovanějších fotografů motoristického sportu na světě.

Sbírku svých trofejí letos rozšířil o další ocenění v renomovaných soutěžích Czech Press Photo a Zlaté oko (v něm uspěl již potřetí) za snímek Rozloučení Fernanda Alonsa s formulí 1. Sám si také velice váží ceny, kterou v roce 2004 přebíral v Paříži za nejlepší výtvarné ztvárnění tématiky motorsportu.

Pamatujete si na váš úplně první fotoaparát?

Jo, to bylo ještě za komunistů. Jmenoval se Velvia, sovětský výrobek. Stál tuším šest nebo sedm stovek, to na tu dobu byly slušné peníze. Dostal jsem ho, když jsem chodil do sedmé třídy.

Takže jste fotografování propadl už v dětství? Od malička jsem rád maloval nebo jsem chtěl být řezbářem. Také jsem hrál hokej, a docela slušně. Tohle ale byl zlom. S novým foťákem jsem jel na naši chatu v Ledečku nad Sázavou a po cestě vypráskal celý film. Snímky se mně celkem povedly, nebylo to úplně blbý. Hned mě to chytlo.

K motorismu jako tématu jste tíhnul od počátku?

Kdepak, to byla spíš náhoda. Skončil jsem učňák, obor fotograf a laborant, a od jednoho ze svých učitelů jsem se dozvěděl, že na Slezské univerzitě otevřeli Institut tvůrčí fotografie, která se dal studovat dálkově. Takže jsem vlastně šel na vejšku bez maturity. Tu jsem si dodělal až dodatečně.

Mezitím jsem se dostal k Petru Dufkovi, který tehdy vedl vydavatelství Automedia a současně dělal šéfredaktora Světa motorů. Ukázal jsem mu svoje výtvory. Byla to konkrétně reportáž z natáčení velkofilmu Stalingrad, v němž fungoval jako statista můj bratr. Petrovi se fotky líbily, půjčil mně lepší techniku a vyzval mě, abych nafotil něco s auty. Tenkrát zrovna nastala sněhová kalamita a já zachycoval řidiče, jak se s ní vypořádávají. Uspěl jsem a dostal úvodní zakázku – tiskovku motocyklového závodníka Jardy Huleše. To si dodnes pamatuju.

Rozloučení Fernanda Alonsa s formulí 1

Foto Jiří Křenek

A první závody se vám vybaví také?

Úplně přesně to už nevím, ale možná to bylo tenkrát v Mostě, kde jsem z mladické nerozvážnosti přelezl svodidla a zalehl do trávy hned vedle dráhy. Standa Matějovský s tahačem vzápětí v tom místě vyletěl ven a jen těsně mě minul.

Ano, dodnes na to vzpomíná.

Já taky…

Kdy jste poprvé ocitl na velké ceně F1?

V Maďarsku 1992, ovšem napůl ilegálně. Oficiálně jsem totiž na Hungaroringu vystupoval coby člen záchranářského týmu Narex Cyrila Svobody. Pravidelně jsem na F1 začal jezdit počínaje rokem 1998.

Čím jste se zabýval mezitím?

Učil se. Tím, že jsem fotil všechno, co se hýbalo, všechny disciplíny. Také jsem ilustroval spoustu testů automobilů, jezdil na autosalony, společenské akce… V tom mě zaměstnání v Automedii nesmírně obohatilo. Princip zachycení pohybujícího se předmětu, v tomto případě automobilu nebo motorky, je totiž v zásadě stejný, i když existují pochopitelně určitá specifika. 

Jiří Křenek v plném pracovním nasazení v boxech Mercedesu, ve voze sedí Michael Schumacher

Měl jste svoje vzory?

Nebudu originální. Musím jmenovat Rainera Schlegelmilcha a Paula-Henriho Cahiera, což jsou asi nejvýznamnější osobnosti v tomto oboru. Mám to štěstí, že je současně mohu považovat za svoje kamarády. Z mladší generace mě ovlivnil Darren Heath a moc uznávám kolegu Vláďu Ryse. Vytvořil si jako jeden z mála skutečně osobitý styl.

Dá se říci, že tvorba výše zmíněných mistrů a koneckonců i vaše se dá ve svých vrcholných podobách považovat za umění?

Je to zčásti řemeslo, zčásti kumšt a v neposlední řadě plnění zadání zákazníka. Sám jsem pracoval i pro ty nejnáročnější klienty, jakými jsou Mercedes nebo Porsche. Můžeš si vytvořit svůj rukopis a pak ho prodat. Mě odjakživa zajímali lidé. Ne čistě portréty. Teď zrovna dělám výběr pro jednu galerii, která má zájem právě o fotografie z obyčejného zákulisí F1. Nic akčního.

Zažil jste ještě éru diapozitivů a po ní nástup digitálu. Občas jsou slyšet nářky, že dříve se fotografové více soustředili na kvalitu, i proto, že materiál nebyl zadarmo. Co si o tom myslíte?

Něco na tom bude. Za trénink teď pořídím tak tisíc snímků, za závod i dvojnásobek. Hned poté musím tohle kvantum zpracovat.

Úlovek z letošních testů v Barceloně - hra světel kolem Kevina Magnussena

Foto Jiří Křenek

To lze?

Mám na to prográmek. V prvním kroku vyselektuju řekněme 200 povedených kousků, ve druhém si barevně označím ty, které mohu poslat dál.

Kolik z nich se hodí na výstavu?

Často žádný. Když se za víkend urodí jedna opravdu pěkná fotka, je to úspěch.

Existuje mezi fotografy formule 1 nějaká hierarchie? Třeba kvůli místům kolem trati?

Dnes už jenom v první zatáčce, kde si rezervují předem posty velké agentury. Jinde je to na každém z nás, jaký flek si vybere. Pokud máš samozřejmě permanentní akreditaci. Bez ní jsi bez šance.

Dají se pořád i na důvěrně známých okruzích odkrýt neznámé pohledy?

Dají, i když třeba v Barceloně, kde se pravidelně konají testy, to už je hodně těžké. Jinak běžná praxe je, že s kolegy, protože pracuju v týmu, si trať předem rozdělíme, abychom se nedublovali.

Co když ale zavítáte někam, kde jste nikdy předtím nebyl? Pomohou třeba onboard záběry?

To vůbec ne. Pokud je to úplná novinka, je potřeba ji celou poctivě obejít. Jestliže se tam už závodilo, sháním co nejvíce fotek od jiných autorů a potom hledám, odkud byly asi pořízené. V tom tě nikdo nepomůže. Já třeba takhle pátral v Baku. Nakonec jsem tam měl štěstí, protože se mně podařilo přemluvit jednoho místního obyvatele, aby mě pustil na svůj soukromý balkon. Byl to můj vlastní objev, na což jsem patřičně hrdý.

Na roštu potkáte leckoho, třeba i jistého Mr. Beana

Který okruh je nejfotogeničtější?

Donedávna jsem byl přesvědčen, že Monte Carlo. Ale od doby, co se v Bahrajnu a Abú Zabí jezdí na přechodu světla a tmy, preferuji tyto dvě lokality. Je to vlastně takové malé Le Mans, odehrávající se během devadesáti minut. Naopak krajně neoblíbené je mezi fotografy Silverstone, pro svůj plackovitý charakter.

Předpokládáme, že kromě dobrého oka potřebujete i solidní kondici. Kolik toho na sobě nosíte?

Když všechno sečtu, těla, objektivy i další potřebné věci, dostanu se někam k patnácti kilogramům. Samozřejmě, nevleču je v jednom kuse, ale přesto je člověk večer docela vyřízený, hlavně v tropech.

Když už jsme se ocitli v dalekých krajích, která země je vám nejbližší?

Česká republika. Po ní Japonsko, kde mám i dost přátel. Trvale bych se v něm ale usadit nechtěl, život je tam strašně organizovaný. Zajímavá byla i Indie, s kontrastem mezi neuvěřitelnou krásou a hlubokou bídou.

Kromě motorismu jste se prosadil i volnou tvorbou, často s nepřehlédnutelným společenskokritickým nábojem. Je ale ve vaší branži něco, co byste nikdy nehodlal dělat?

Můj šálek čaje není tvrdý bulvár, takové to číhání na někoho před domem a podobně. Ovšem neodsuzuji nikoho, kdo se tím živí. Třeba svatby fotím jenom kámošům. Jenže jsem zjistil, že většina z nich se zase rozvedla, takže asi nenosím štěstí.

Komentáře ke článku

reklama
reklama