Novinky

  • 16.09.2019 Bad Při demonstracích před vstupy na autosalon IAA ve Frankfurtu bylo zadrženo 26 osob.

  • 13.09.2019 Bad Fiasko autosalonu IAA ve Frankfurtu vedlo k rezignaci prezidenta VDA Bernharda Mattese.

  • 13.09.2019 Good Nadační fond Škoda Auto předal Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi 4 miliony korun.

Facebook Instagram

O jogurtu s rohlíkem se také nesmlouvá

O jogurtu s rohlíkem se také nesmlouvá

Ing. Vít Pěkný PhD., Fiat Chrysler Automobiles CR s.r.o.

Ve zralém věku se rozhodl ještě jednou vstoupit na minové pole. Jedna z nejrespektovanějších osobností v tuzemské automobilové branži Ing. Vít Pěkný, PhD. se pokouší dostat Fiat u nás zpět na výsluní. Nezáviděníhodný úkol. „Pořád jsem přesvědčen, že to musí jít,“ tvrdí zaujatě Sales Manager Passenger Cars for CZ and SK, jak se nazývá jeho oficiální funkce.

Dělal jste v životě vůbec něco, co by nemělo souvislost s auty?

To ne. Studoval jsem ČVUT a potom Moskevský institut automobilové a silniční dopravy, obor testování automobilů. Byli jsme tam tenkrát snad jen dva cizinci, kteří to dotáhli až do zdárného konce. Následně jsem pracoval v zahraničním obchodě a také jako mistr v autoservisu, což byla mimochodem skvělá škola. V roce 1992 jsem nastoupil do společnosti Auto Palace, která u nás zastupovala Mazdu. To byly moje importérské začátky.

S vaším jménem je ovšem především spjat nebývalý vzestup značky Kia. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Jen pro upřesnění. Předtím jsem ještě krátce působil ve Škodovce a Scanii. Pokud jde o Kiu, to, co zmiňujete, byla zásluha týmu, který jsem měl tu čest vést. Navíc nás potkalo štěstí v tom, že Kia začala právě vyrábět v Žilině, měla auta, která byla akceptovatelná na trhu, agresivní obchodní politiku a sedmiletou záruku.

Po osmi letech ale nastal zvrat a vy jste dokonce na chvíli skončil na úřadu práce. Na rozdíl od jiných jste se tím netajil. Proč?

Já se za to, že jsem tam byl evidován, nestydím. Byl to poučný zážitek, člověk by měl podle mě zažít všechno. Nemělo smysl, abych jen tak seděl doma. Po čtyřech měsících jsem se pak zaměstnal u pana Nimče v NH Caru.

Po dlouhé přestávce jste se tak vrátil do dealerské sféry. Jak moc se mezitím proměnila?

V devadesátkách pořád panoval převis poptávky nad nabídkou. Lidé nebyli zvyklí na to, nechat se hýčkat. Dnes mají naopak někteří zákazníci naprosto nereálné požadavky. Trochu se vytratil normální pohled na obchod. 

Fiat Tipo

V čem?

Podívejte se, když jdete do supermarketu a koupíte si tam rohlík a jogurt, vůbec vás nenapadne, abyste se handrkovali o ceně. Pokud uděláte nákup za dva tisíce, jste vlastně už velkoodběratel. Ale i tak plně akceptujete, že cena je předem daná. Naopak, když si pořizujete automobil, všichni vám radí: Smlouvejte, dealeři se na to těší! Není to tak úplně pravda. Je spočítáno, že aby byl obchodník schopen se rozvíjet, potřebuje prodat alespoň 300 vozidel ročně. Marže u nás nikdy nedosahovaly úrovně jako v zahraničí, pohybovaly se zhruba na dvou třetinách. Teď se sunou pořád dolů, protože tlak je obrovský. Navíc se už nevydělává ani na servisu. V České republice vyjde hodina v něm řekněme v průměru 600 korun. Jenže v Německu nebo Rakousku je to 80 až 120 eur. Ano, práce je v těchto zemích dražší. Ovšem právě jen ona, všechno ostatní stojí našince úplně stejně. Když se pokusí zdražit, hned se stává terčem kritiky.

Mají dealeři vůbec šanci přežít?

Jsem přesvědčen, že jejich síť zůstane. Bude ale řidší a rozdělená do dvou kategorií. Třeba deset subjektů bude prodávat 80 procent aut a pak bude stovka dalších, kteří se podělí o zbytek. V přeneseném významu se vrátí doba socialistické Mototechny, protože se vše bude kumulovat do velkých center. 

Alfa Romeo Stelvio

Pojďme k vašemu současnému působení v českém zastoupení Fiatu. Z jakého důvodu jste se rozhodl přijmout tuto výzvu?

Já jsem se po odchodu z NH Caru udělal sám pro sebe, věnoval se poradenství a kaučinku a moc nepočítal s tím, že bych ještě ráno vstával do zaměstnání. Ke změně názoru mě přiměl především dlouhodobě kladný vztah k fiatům, pocházející již z časů, kdy se po našich silnicích proháněly staré pětistovky a osmsetpadesátky. V osmdesátých letech byl pak polský fiat nejvýkonnějším vozem, jaký byl v Československu k dostání. Konkrétně po pětistovce jsem od mládí toužil a teď jsem si sen splnil. Původně jsem uvažoval o youngtimeru, ale poznal jsem, že pro každodenní ježdění by už nebyl ideální. Tak jsem si pořídil aktuální kabrio. Snažil jsem se kontaktovat s nadšenci, kteří mají podobné auto, a postupně jsem přicházel na to, jak to s Fiatem vlastně je.

K čemu jste dospěl?

Když se kohokoliv zeptáte, co je Fiat, bude to vědět. Vůbec ho ale nenapadne přemýšlet o tom, že by si ho koupil. To je diametrální rozdíl oproti situaci před 25 lety, kdy ho měl v hledáčku prakticky každý. Značka tehdy těžila z toho, že na zdejším trhu byla aktivní už od šedesátých let a vybudovala si výborné renomé.

V čem je tedy problém?

No, v autech to nebude. Kupříkladu v Německu, tedy na mimořádně náročném odbytišti, je Fiat číslo jedenáct. V Rakousku deset, v evropském průměru třináct. V České republice dvaadvacet. Takže je to ve zdejším zastoupení, tudíž v nás. Například pod Jeepem, který rovněž patří do skupiny Fiat, si naprostá většina motoristů představí robustního obra do těžkého terénu. Přitom sedmdesát procent jeho modelové nabídky tvoří SUV. Tohle myšlení je nutné změnit. 

Jeep Renegade

Každý dovozce potřebuje tahouna, který mu takzvaně dělá objemy. Fiat 500 je na tuto roli patrně až příliš specifický. Kdo by to mohl být?

Neustále tvrdím, že absolutně nedoceněné je Tipo. Patří do segmentu C a porovnává se třeba s Hyundaiem i30 nebo Kiou ceed. Sedan stojí 289 000 korun, a to není cena od. Hatchback je za 309 000 korun, kombi za 339 000. V takovém cenovém rozpětí bylo v této kategorii před dvěma roky řádově sto aut, před rokem čtyřicet a teď tři nebo čtyři. Třeba Korejci jsou najednou o padesát tisíc výš. My oslovujeme jejich majitele s tím, že tady mají vůz za stejné peníze jako tehdy, s identickou výbavou a zárukou. To je naše firemní filozofie.

Nedávno jste získal doktorát z managementu. Jak moc těžké je pustit se do náročného studia a přitom ještě vykonávat běžnou práci?

Je to strašné! Ale vycházel jsem z toho, že člověk by se měl vzdělávat celý život. Školu jsem dodělal v roce 1986, když mně bylo třiadvacet let. Od té doby jsem kromě různých školení a kurzů vlastně nijak nepokročil. Když se podíváte třeba na členy představenstev automobilek v Německu, zjistíte, že každý z nich naopak svoji erudici neustále zvyšuje.

Nyní to máte za sebou a můžete si dopřát zasloužený oddech.

Omyl! Zaprvé, jsem fanouškem country hudby a tam, kde bydlím, funguje kapela, které chybí basista. Nikdy jsem na nic nehrál, jenže od ženy jsem nyní dostal basu a hodlám se na ni učit, abych mohl s kluky vystupovat. Dalším cílem je naučit se německy, protože dcera se provdala do Švýcarska.

A jinak?

Hrozně bude záležet na tom, jak dopadne tahle mise. Je to padesát na padesát. Po jejím završení se asi vrátím k vlastnímu podnikání. Nicméně, kdyby se objevila zajímavá nabídka…

Cítíte se být momentálně v pozici krizového manažera?

Spíš jako manažer v krizi!

Komentáře ke článku